K dobré vědě patří i banální výsledky. Někdy může jít o údaje, které vlastně opakují již známé věci, jindy o výsledky, které jsou na pohled tak zjevné, že „to se přece dalo čekat.“ Obojí má ovšem svou roli: opakování známých výsledků potvrzuje jejich platnost, ověřování obecně známých pravd pak leckdy dokáže odhalit nečekaná překvapení (například v tom, kolika sebeklamy všichni trpíme).
„Banální“ věda tedy může být leckdy přínosná i poučná. A to je případ nedávné práce týmu britských vědců z King’s College v Londýně v časopise Sexual Medicine Reviews, která hodnotí výsledky různých postupů zvětšování penisů.
Nabídky tohoto typu zná ze své emailové schránky každý, praktické zkušenosti s ní má naštěstí poměrně málo lidí. Londýnští vědci sepsali striktně řečeno tzv. metastudii (tj. studii studií), pro kterou sebrali výsledky ze sedmnácti menších studií s celkem 1 200 účastníky. Více než polovina z nich, celkem 773, nějaký zákrok či proceduru podstoupila, zbytek byl „kontrolní“ část, případně šlo o muže, kteří nakonec k operaci nešli.
Což podle výsledků udělali dobře. Některé postupy, třeba vakuové pumpy, byly pouze a jen ztráta času a peněz; na délku penisu neměly žádný vliv.
Chirurgické postupy byly na pohled účinnější. Prodloužení bylo sice malé, méně než dva centimetry v normálním stavu, ale bylo měřitelné. Otázkou je, zda stálo za to: s výsledkem zákroku bylo spokojenou pouze zhruba dvacet procent pacientů. Což znamená, že se zákrokem, který stojí v nejlevnějším případě desítky tisíc korun, v Británii i desítky tisíc liber, je osmdesát procent pacientů nespokojených. To není příliš lichotivý výsledek.
Na poměry chirurgických operací byly poměrně časté i nežádoucí důsledky operací, například snížení stability („ukotvení“ penisu). To může být důsledek vůbec nejčastějšího typu operací, který spočívá v přetnutí vazu, který pohlavní úd upevňuje ke stydké kosti. Tím se penis tedy de facto neprodlouží, ale změní se úhel, který svírá s tělem, takže vystupuje dále z těla.
Druhou nejčastější metodou popsanou ve studii je pak zvětšování přidáním nějakého materiálu (například tělního tuku) do penisu. Důsledkem je samozřejmě primárně zvětšení objemu, ne délky.
Asi nejlépe o „přínosu“ těchto operací ovšem vypovídá údaj, který neměří centimetry, ale ochotu podstoupit zákrok u těch, kdo před operací dostali možnost probrat situaci s psychologem či sexuologem. Většina z nich pak na operaci nešla. Velmi pravděpodobně to souvisí s tím, že problém je většinou v hlavě, ne ve slabinách: většina mužů ve studií totiž měla penis v podstatě průměrný, a když se seznámili s riziky operace (od „viklání“ uvolněného penisu při erekci po možnost úplné „dysfunkce“), ztratili chuť riskovat. Což je banální a očekávatelný výsledek, který přesto stojí za zopakování.
